Čich je smyslem velmi vyvinutým. Abychom byli schopni něco cítit, molekuly dané vůně/zápachu se musí dostat do nosu každého z nás. Vše, co cítíme, uvolňuje molekuly – ať už se jedná o vůni chleba v pekárně, cibuli, parfém, nějaké ovoce či cokoli jiného. Tyto molekuly jsou ve své podstatě lehké, těkavé (snadno se vypařují) chemické sloučeniny, které se jen tak pohybují ve vzduchu a dostávají se k čichovým buňkám a nosu. Např. kousek oceli nemá žádný zápach či vůni, protože se z ní nic neodpařuje – ocel je netěkavá, pevná látka.

Na konci našeho nosu se nachází nosní přepážky, kde jsou speciální nervové buňky velikosti poštovní známky. Tyto nervové buňky jsou jedinečné v tom, že jsou v přímém kontaktu se vzduchem a jsou pokryty drobnými brvami. Pachové molekuly se zachytí o tyto brvy a člověk si uvědomí, že cítí zápach.

Lidé dokáží rozpoznat více než 10.000 různých pachů, což jim umožňují již zmíněné nervové buňky v našem nose. Je zřejmé, že se zde nachází stovka různých čichových receptorů, přičemž každý má jiný gen a každý dokáže rozpoznat vůně jinak.
Každý z této stovky receptorů má svůj specifický gen. Pokud ve vašem DNA chybí určitý gen nebo pokud dojde ke zničení nějakého genu, může se stát, že nebudete schopni nějaký zápach rozpoznat. Někteří lidé nejsou např. schopni identifikovat kafr.

Pokud jste schopni cítit vůni ovoce či květin, pak to, co cítíte, jsou estery odpařující se z ovoce nebo květin. Estery jsou organické molekuly. Např. ester, který dává banánu jeho typickou vůni, se nazývá isoamyl acetát a vzorec je CH3COOC5H11. Vůni pomeranče způsobuje ester s názvem octyl acetát, jehož vzorec je CH3COOC8H17. Estery již mohou být v této době vytvořeny i uměle.